Dnes je to přesně půl roku a 4 dny, co prohrál boj s rakovinou (multiformní gliobastom IV) můj tatínek. Chtěla bych zde popsat, jaké bylo období od prvních příznaků až do úplného konce.

Je to již 17 let, co byl tatínkovi zjištěn nádor na mozku, nicméně tehdy to byl neškodný astrocyxtom. Po operaci bylo vše v pořádku, tatínek po rekonvalescenci začal opět pracovat. Jen bylo třeba chodit na pravidelné kontroly (magnet. rezonance). Bohužel po pěti letech opět nález, ale naštěstí zase "jen" astrocytom, a to i výrazně menší, než ten první. Nicméně po operaci tatínek ochrnul na levou stranu těla a byl i pár dní v omatu. lékaři mu moc šancí nedávali, ale on byl vždycky bojovník a zvládl i toto. Po propuštění z nemocnice jel na léčení do Kladrub, tam jel ještě na vozíku a domů se vracel po svých! Sice o holi, ale na vlastních nohou. Dokonce se tam naučil jezdit na kole a hned si koupil nové, a to se stalo jeho věrným společníkem. Do práce se již nevrátil, skončil v důchodu. Opět pravidelné prohlídky, nejprve po půl roce, později po roce a následně po třech. Vše bylo celých 12 let naprosto v pořádku. Až 2. ledna 2009 tatínek doma omdlel, a druhý den ho máma donutila jít k lékaři a hned jej odvezli do nemocnice. Na CT zjištěn útvar na mozečku (tam, kde byly původně oba první astrocytomy). Vzhledem k lokalizaci nám bylo sděleno, že se s největší pravděpodobností jedná opět o astrocytom a není se v podstatě čeho bát. Byl převezen do Nemocnice Na Homolce, kde proběhly již zméněné první dvě operace astrocytomů, naplánována byla operace tohoto nového útvaru. Ale štěstí nyní bylo někde jinde a tatínovi ráno v den plánované operace byla tato odložena z důvodu šptných krevních testů (strážlivost krve - roziko velkého krvácení). Než se dala tato záležitost do pořádku uběhl měsíc (!!), tatínek chřadl před očima, začal dvojitě vidět a občas i mluvit z cesty. Před samotnou operací již nebyli lékaři tak optimističtí a najednou začali hovořit o horší možnosti nádoru, než se původně domnívali. To se bohužel potvrdilo. Při operaci nemohl být nádor ani celý odstraněn, moc krvácel. Po potvrzení diagnozy (multiformní glioblastom IV) dávali lékaři tatínkovi tak max. 6 měsíců života. Nádor byl velmi atypicky uložen, na mozečku v blízkosti mozkového kmene, takže zásadně ohrožoval vitální funkce. S mámo jsme se rozhodly, že se táta nesmí tuto dignozu dozvědět. Přestože jsme o to lékaře požádali, na onkologii v Motole, kam byl "převelen" to nerespektovali a vše mu sdělili. Tatínek se s tím kupodivu vyrovnal vcelku dobře, ale hlavně chtěl bojovat a věřil, že on vyhraje. Čemuž jsme ovšem ani já, ani máma nevěřily, ale samozřejmě jsme tatínka podporovaly. Na radu lékařů podstoupil jak ozařování, tak chemoterapii, přestože to původně nechtěl. Nicméně na rozmyšlení dostal pouhé dva dny!! Po této proceduře ochrnul a pohyblivý byl pouze na vozíku nebo s výraznou pomocí. Tak uběhl půl rok od převezení do nemocnice.

Tatínkův stav se stále zhoršoval, ale myšlení fungovalo dobře. Což bylo strašné, protože si moc dobře uvědomoval, že umírá a už mu nic nepomůže. Tehdy nám říkal, že neměl ozařování ani chemo podstupovat, že ho to strašně "vycuclo" a necítil nic, v čem by mu pomohlo. Druhý půl rok strávil převážně v nemocnicích. Měl infekce močových cest, otýkal, potíže s dechem,... Nakonec už se o něj mamka nemohla dále starat, a tak byl převezen do LDN. Nicméně, když jsme viděly, jak to tam vypadá, a že během 2 dní mu na pokoji zemřeli 4 spolupacienti, vzali jsme jej zpět domů a máma zůstala z práce rovněž doma. To už ale nebyl schopen fyzicky spolupracovat, např. při mytí nebo vykonávání potřeby na WC. Takže dostal plenky.

V listpadu onemocněl záapalem plic, takže byl znovu hospitalizován. Do toho propukla chřipková epidemie a zákaz návštev v nemocnici. Takže jsme taťku 14 dní vůbec neviděli. Když zápal plic odezněl, lékaři rozhodli, že jej převezou zpět do LDN, neboť jeho stav není v žádném případě pro domácí pobyt. A tady se již blížil jeho konec. V LDN byl sotva týden, když jsem za ním přijela a viděla jsem ho po 3 týdnech, nemohla jsem vlastním očím uvěřit, že je to můj tatínek. Už mě ani nevnímal, jen stále prosil, ať neumře. Jediné, co jsem mu ještě stihla říct bylo, že jeho vnuk začal chodit. Byl týden před Štědrým dnem.

Druhý den ráno, 15.12.2009, jsem se dozvěděla, že tatínek nad ránem odešel. V první chvíli jsem pocítila obrovskou úlevu, že se již netrápí a nic honebolí. A také jsem byla ráda, že jsem měla možnost jej den před smrtí vidět. Postupně mi ale stále víc docházelo, že už ho nikdy neuvidím, že už spolu nic nepodnikneme, že neuvidí vyrůstat svá vnoučátka (dvojčata). Od jeho smrti není den, kdy bych si na něj nevzpomněla. A dokonce mi chybí čím dál, tím víc. Je hrozné, když odejde člověk, který měl mít ještě hodně let před sebou. Strašně moc mi chybí, je mi moc líto že děti nebudou mít dědečka, který je již od narození velmi miloval, ale vůbec si jich neměl možnost užít.

Pokud tento text čtete a máte v blízkém okolí někoho s diagnosou multif. glioblastom, musíte být moc silní. Bude to náročné období, bohužel se špatným koncem. Přála bych si, abych mohla napsat pozitiovnější text, ale v tomto případě to opravdu nejde. Nad touhle potvorou se zvítězit nedá, bohužel.

Tati, strašně moc mi chybíš. Mám Tě ráda.

Míša

Previously Michaela Břehovská wrote:

Dnes je to přesně půl roku a 4 dny, co prohrál boj s rakovinou (multiformní gliobastom IV) můj tatínek. Chtěla bych zde popsat, jaké bylo období od prvních příznaků až do úplného konce.

Je to již 17 let, co byl tatínkovi zjištěn nádor na mozku, nicméně tehdy to byl neškodný astrocyxtom. Po operaci bylo vše v pořádku, tatínek po rekonvalescenci začal opět pracovat. Jen bylo třeba chodit na pravidelné kontroly (magnet. rezonance). Bohužel po pěti letech opět nález, ale naštěstí zase "jen" astrocytom, a to i výrazně menší, než ten první. Nicméně po operaci tatínek ochrnul na levou stranu těla a byl i pár dní v omatu. lékaři mu moc šancí nedávali, ale on byl vždycky bojovník a zvládl i toto. Po propuštění z nemocnice jel na léčení do Kladrub, tam jel ještě na vozíku a domů se vracel po svých! Sice o holi, ale na vlastních nohou. Dokonce se tam naučil jezdit na kole a hned si koupil nové, a to se stalo jeho věrným společníkem. Do práce se již nevrátil, skončil v důchodu. Opět pravidelné prohlídky, nejprve po půl roce, později po roce a následně po třech. Vše bylo celých 12 let naprosto v pořádku. Až 2. ledna 2009 tatínek doma omdlel, a druhý den ho máma donutila jít k lékaři a hned jej odvezli do nemocnice. Na CT zjištěn útvar na mozečku (tam, kde byly původně oba první astrocytomy). Vzhledem k lokalizaci nám bylo sděleno, že se s největší pravděpodobností jedná opět o astrocytom a není se v podstatě čeho bát. Byl převezen do Nemocnice Na Homolce, kde proběhly již zméněné první dvě operace astrocytomů, naplánována byla operace tohoto nového útvaru. Ale štěstí nyní bylo někde jinde a tatínovi ráno v den plánované operace byla tato odložena z důvodu šptných krevních testů (strážlivost krve - roziko velkého krvácení). Než se dala tato záležitost do pořádku uběhl měsíc (!!), tatínek chřadl před očima, začal dvojitě vidět a občas i mluvit z cesty. Před samotnou operací již nebyli lékaři tak optimističtí a najednou začali hovořit o horší možnosti nádoru, než se původně domnívali. To se bohužel potvrdilo. Při operaci nemohl být nádor ani celý odstraněn, moc krvácel. Po potvrzení diagnozy (multiformní glioblastom IV) dávali lékaři tatínkovi tak max. 6 měsíců života. Nádor byl velmi atypicky uložen, na mozečku v blízkosti mozkového kmene, takže zásadně ohrožoval vitální funkce. S mámo jsme se rozhodly, že se táta nesmí tuto dignozu dozvědět. Přestože jsme o to lékaře požádali, na onkologii v Motole, kam byl "převelen" to nerespektovali a vše mu sdělili. Tatínek se s tím kupodivu vyrovnal vcelku dobře, ale hlavně chtěl bojovat a věřil, že on vyhraje. Čemuž jsme ovšem ani já, ani máma nevěřily, ale samozřejmě jsme tatínka podporovaly. Na radu lékařů podstoupil jak ozařování, tak chemoterapii, přestože to původně nechtěl. Nicméně na rozmyšlení dostal pouhé dva dny!! Po této proceduře ochrnul a pohyblivý byl pouze na vozíku nebo s výraznou pomocí. Tak uběhl půl rok od převezení do nemocnice.

Tatínkův stav se stále zhoršoval, ale myšlení fungovalo dobře. Což bylo strašné, protože si moc dobře uvědomoval, že umírá a už mu nic nepomůže. Tehdy nám říkal, že neměl ozařování ani chemo podstupovat, že ho to strašně "vycuclo" a necítil nic, v čem by mu pomohlo. Druhý půl rok strávil převážně v nemocnicích. Měl infekce močových cest, otýkal, potíže s dechem,... Nakonec už se o něj mamka nemohla dále starat, a tak byl převezen do LDN. Nicméně, když jsme viděly, jak to tam vypadá, a že během 2 dní mu na pokoji zemřeli 4 spolupacienti, vzali jsme jej zpět domů a máma zůstala z práce rovněž doma. To už ale nebyl schopen fyzicky spolupracovat, např. při mytí nebo vykonávání potřeby na WC. Takže dostal plenky.

V listpadu onemocněl záapalem plic, takže byl znovu hospitalizován. Do toho propukla chřipková epidemie a zákaz návštev v nemocnici. Takže jsme taťku 14 dní vůbec neviděli. Když zápal plic odezněl, lékaři rozhodli, že jej převezou zpět do LDN, neboť jeho stav není v žádném případě pro domácí pobyt. A tady se již blížil jeho konec. V LDN byl sotva týden, když jsem za ním přijela a viděla jsem ho po 3 týdnech, nemohla jsem vlastním očím uvěřit, že je to můj tatínek. Už mě ani nevnímal, jen stále prosil, ať neumře. Jediné, co jsem mu ještě stihla říct bylo, že jeho vnuk začal chodit. Byl týden před Štědrým dnem.

Druhý den ráno, 15.12.2009, jsem se dozvěděla, že tatínek nad ránem odešel. V první chvíli jsem pocítila obrovskou úlevu, že se již netrápí a nic honebolí. A také jsem byla ráda, že jsem měla možnost jej den před smrtí vidět. Postupně mi ale stále víc docházelo, že už ho nikdy neuvidím, že už spolu nic nepodnikneme, že neuvidí vyrůstat svá vnoučátka (dvojčata). Od jeho smrti není den, kdy bych si na něj nevzpomněla. A dokonce mi chybí čím dál, tím víc. Je hrozné, když odejde člověk, který měl mít ještě hodně let před sebou. Strašně moc mi chybí, je mi moc líto že děti nebudou mít dědečka, který je již od narození velmi miloval, ale vůbec si jich neměl možnost užít.

Pokud tento text čtete a máte v blízkém okolí někoho s diagnosou multif. glioblastom, musíte být moc silní. Bude to náročné období, bohužel se špatným koncem. Přála bych si, abych mohla napsat pozitiovnější text, ale v tomto případě to opravdu nejde. Nad touhle potvorou se zvítězit nedá, bohužel.

Tati, strašně moc mi chybíš. Mám Tě ráda.

Míša