Bylo 26.7.2007 a já byl se svou sestrou a jejím synem společně u naší sestry v zahraničí. Pomalu jsme dobalovali věci, chystali jsme se totiž na letiště, protože jsme odlétali zpět do ČR. Najednou se rozezněl telefon a sestra po chvíli začala brečet. Nevěděl jsem jestli se něco stalo s mámou a nebo babičkou. Po chvíli se mé nejhorší obavy naplnily. Mamka cestou z práce zkolabovala. Ještě že byla zdravotní sestrou a tohle se jí stalo v práci. Kolegyně ji pomohli a  ihned volali záchrannou službu. V tu chvíli jsem cítil pocit bezmoci a beznaděje, jsem tak daleko od mojí milované maminky a rád bych jí byl nablízku. Teď s odstupem času vidím, že i kdybych byl v ČR, stejně bych nic nezmohl. Naše cesta na letiště a i čekání v letištní hale bylo nekonečné. Každá minuta byla hodinou a každá hodina byla dnem,....Konečně hlasatelka oznámila, že můžeme nasedat do letadla. Inu nelenili jsme a učinili jsme tak. Rozloučili jsme se se sestrou, prošli kontrolou a směřovali k letadlu. O zdravotnictví profesně nic nevím, ale od mámy jsem toho věděl dost. Nenechal jsem mozek, aby vymýšlel nějaké negativní myšlenky. U nás byly tropy, tak kdo by neskolaboval? Navíc máma byla workoholik, takže se nebylo čemu divit. Odpočívala prací. Po příletu nás vyvzedával švagr s otázkou, kam pojedeme, vzhledem ke skutečnosti, že jsem s mámou žil sám, jako nezaopatřený. Sestry jsou totiž starší a každá má svou rodinu a hlavně každá bydlí jinde. Řekl jsem, že pojedu domů, že k sestře nepojedu. To jsem neměl dělat. Najednou to na mě nějak dolehlo, bylo to poprvé co si pro mě máma nebyla osobně, byt byl prázdný. Ne že bych byl nesamostatný, ale díky tomu, že jsme si žili sami pro sebe, tak jsme na sebe byli velice vázáni. Mozku jsem nezabránil, aby mi neposílal negativní myšlenky. Ty mne přepadly v dvakrát tak silnější sestavě. Brečel jsem a smrkal jsem a brečel jsem a všechno stále dokola. Začal jsem si uvědomovat, co všechno bych mohl ztratit, kdyby to nedopadlo dobře. Sestry v uvozovkách byly za vodou. Měly své rodiny, ale co já? V té době ještě nezletilý a nezaopatřený....Nastal den, kdy jsem mohl jet navštívit svou milovanou maminku. Ležela v Praze ve VFN Kateřinská. Shodou okolností, i když nejsem obyvatel Prahy, ale Kladna, jsem moc dobře věděl, kde to je. Byly to asi tři měsíce zpět, kdy jsme tudy právě procházeli s mámou a říkali jsme si, co je to za zničenou budovu. Ono to bylo oddělení neurologie. Pospíchal jsem, co jsem nejrychleji mohl, prootže jsem se na ní strašně těšil. Ten vysněný okamžik byl zde. Rozrazil jsem dveře pokoje a už jsem jí byl v náručí. Když jsem ji viděl, bylo mi zase do breku, prootže tam tak seděla na tom nemocničním lůžku a vypadala jako největší "troska". Negativní dojmy a pocity vykompenzoval pocit bezpečí, který její sevření umožňovalo. Říkal jsem si, vše bude zase jako dříve. To jsem ještě netušil, že mě teprve to nejhorší ještě čeká. Dorazila dr. Jakoubková, která vyřkla ortel.,,Paní Přibylová, tak vy jste to ještě dětem neřekla, co máte za diagnózu?" ,,Včera jsem Vám přece říkala, co se Vám stalo." Mamka se začervenala proviněním, že to zapomněla. Tak paní doktorka to bez otálení řekla rovnou: ,,Na mozku máte nádor, který je maligní." Jakoby stav beztíže, který byl zapříčiněn radostným setkáním s mámou, najednou zmizel a já se propadal do hluboké propasti až jsem najednou narazil na dno. Tvrdě, velmi tvrdě. Realita byla krutá. Ale stejně mě ta "ochranná křídla" mámy stejně nějak držela nad vodou. Navíc já chytrolín, jsem si řekl maligní je nezhoubné, to nic není. Naše návštěva byla u konce a já cestou k autu jsem se ptal sestry, jestli maligní znamená zhoubný nebo nezhoubný. Bylo mi odpovězeno že nezhoubný. Mamku jsem ještě několikrát navštívil, ale nastal čas, kdy ji z nemocnice propustili do domácího ošetřování. Mamka mě seznámila s tím, jaké lékařské dokumenty ukázat popřípadě vzít s sebou, kdyby se něco stalo. Říkal jsem si ale, že to nebude třeba. V nemocnici byla a lékaři jí viděli, takže kdyby byly nějaké pochybnosti o jejím stavu, domů by ji nepustili. Navíc jsem vyrůstal v rodině "zdravoťáků", takže tím pádem jsem už vůbec o zdravotním stavu matky nepochyboval.