Normálně jsem chodil ven a užíval si mládí. Máma šla zanedlouho navštícit obvodního lékaře, který ji sdělil, že jí v jejím stavu zakazuje, aby řídila automobil. Tím ji vyřadil ze života, ale já nechápal proč. Tak jsem si ty lékařské zprávy přečetl a nestačil jsem se divit. Máma nezkolabovala, ale dostala 4 epileptické záchvaty, jenž byly zapříčiněny tím nádorem. Ani jsem se tedy nedivil tomu, že máma nesmí řídit. Bylo 5.8.2007 a my měli odlétat na dovolenou na Krétu, po nedlouhém přemýšlení, jsme zájezd stornovali. I přes zákaz máma řídila, protože jezdila navštěvovat svou matku, o kterou se 30 let starala. Bral jsem to na lehkou váhu, ve zdravotnictví pracovala přes 30 let, tak věděla co si dovolit může a co ne. Náš život se vrátil do normálu, s tím, že byl obohacen o jednu nedílnou součást - o nádor. Lékaři s tím, zatím nic dělat nechtěli. Nádor byl malý a škodu nepáchal. Máma normálně mluvila a dělala veškeré činnosti. Jen občas něco neřekla správně. Já jezdil s přáteli na výlety a užíval jsem si léta. Dny opět ubíhali nezadržitelným tempem až bylo 21.8.2007 a já vyrazil s přáteli na kolo. Mamku jsem zanechal doma, stejně na takovéto věci nikdy moc nebyla. Byl jsem pryč skoro celý den a tak mi máma v 17:42 napsala SMS, jejíž text zněl "Už jdeš domů?" Obratem jsem odepsal, že jsem na cestě, ale zrovna jsme si koupili zmrzlinu, tak se mi ještě nechtělo. Po chvíli jsme vyrazili k domovu. Uklidil jsem kolo a vyšel do prvního poschodí. Máma odpočívala v obývacím pokoji na sedací soupravě. Požádala mě, abych došel na nákup. Měla chuť na nějakou rybu. Začal jsem sepisovat seznam, který mi diktovala. Najednou ale začla slova strašně komolit a já nevěděl co se děje. Ptal jsem se jí jestli jí něco není, ale v tom na mě bezdůvodně začla řvát, ať jsem zticha. Odešel jsem do svého pokoje. Za chvíli za mnou máma přišla, nic neřekla, ale začla na mě gestikulovat, ať jdu s ní do obýváku. Vypadalo to, že tuší, že něco není v pořádku. Seděl jsem tam s ní asi hodinu a půl, když tu najednou mi začla svou rukou drtit ruku mojí. Dostala epileptický záchvat. Nemohl jsem se z jejího sevření vyprostit. Konečně se mi to podařilo. Začal jsem s první pomocí. Nevěděl jsem jestli dýchá, vyzkoušel jsem zamlžení hodinek. Zamlžili se, věděl jsem že dýchání je v pořádku. Po dlouhém přemáhání jsem ji dal do stabilizované polohy a běžel jsem volaz záchrannou službu. Z naučených frází jsem řekl to nejdůležitější. A teď mi zase nezbývalo nic jiného než čekat, až dorazí. Uplynulo asi 10 minut, ale sanitka nikde. Zvedl jsem telefon a znovu volal záchranku, teď již poněkud rozzloben. Dispečerka mě uklidnila, že jsou na cestě. Než to dořekla, byli v ulici. Já seběhl dolů a navedl jsem je. Poté volným krokem dorazili k mámě, všichni ve skvělé náladě.